Role dospělého: podpořit dítě, které se vydává zkoumat svět. A pak ho uvítat zpátky, když se vrací do bezpečí k nám.

Nejpřirozenější a nejčastější je použít pozorování, pokud je někdo v rodině nespokojen. Buď dává najevo nespokojenost vaše dítě. Nebo jste nespokojená vy - dítě se nějak chová a u vás se spouští nějaká nepříjemná reakce (hněv, bezmoc, stud, vyčerpanost, ...). Typicky dítě překračuje nějaké hranice, potřebovala byste, aby něco bylo nějak jinak.

Proč bývají děti nespokojené?

Mají něčeho nedostatek

• hlad, žízeň, ospalost, únava, teplo, zima
• nemožnost dostatečně projevit svoje emoce (pláč, frustraci, radost, smích)
• nemožnost dostatečně zatížit svoje tělo (skákat, šplhat, viset, válet se, běžet, ...)
• málo podnětů, stereotypní prostředí (nuda)
• nepostačuje lidské teplo a vřelost - láskyplné okamžiky s milující osobou (byť třeba z pohledu mámy je dáváno 100 % toho, co má ona k dispozici)
• nepostačuje pozornost (kvalitní komunikace, bytí spolu)
• není prostor pro nezávislost (touha to či ono zkoušet dokázat sám)

Mají něčeho přebytek

• moc podnětů, jsou smyslově přetížené (příklad: Vy na technopárty. Po dvou hodinách tance u beden už nutně potřebujete ticho a samotu. Dětská absorbující mysl vnímá mnohem silněji, než naše dospělá, a snadno se přehltí. Mysl malého dítěte neumí odfiltrovat nepodstatné vjemy. Vnímá intezivně vše, co se děje.)
• moc lidí, moc cizích lidí, nestačí to zpracovávat (příklad: Vy, pokud jste silný introvert. Příliš interakcí, dotyků, ...)
• děje se toho příliš nového najednou (dítě, které potřebuje stabilitu a předvídatelnost; nebo velká změna - nová hlídačka)

Potřebují jít vstříc svému senzitivnímu období.

Jejich bytost nutkavě potřebuje lézt, házet, plácat rukou v kaši, drtit banán v dlani, nacpat si pusu k prasknutí, nebo cokoliv dalšího a není na to dostatečný prostor (např. máma nechápe a nesouhlasí).

Malé dítě není schopno reflexe. Nevysvětlí vám, že ho děsí ten vousatý pán. Že mu jde hlava kolem z toho, jak vaše kámoška neustále mluví. Že čaj je příliš teplý, byť není horký.

Dává to najevo chováním. Váš detektivní úkol je rozšifrovávat, co je za chováním dítěte, a pokoušet se mu vyjít vstříc. Což uděláte experimentováním a dalším pozorováním. Více či méně klidu, více či méně světla, jiné oblečení, ...

Univerzální rada je také s nespokojeným dítětem "jít na rande". To znamená lezci či chodci věnovat nějakou dobu výhradní pozornost. Je k tomu potřeba omezit svoje činnosti.  Pokud je pro vás těžké se na dítě soustředit, zkuste to nejdříve venku (nerozptyluje vás nekonečné množství nápadů, co byste ještě mohla nebo měla dělat kolem domácnosti).

Pokud se soustředíte na nespokojené dítě, často jeho náznaky efektivně rozšifrujete a můžete mu pomoct. A pokud jde o věc, kde přímá pomoc není možná (např. stres z jeslí), samotný pobyt s mámou, která dává pozornost a lásku, ohromným způsobem dítěti dobíjí baterky - a jeho bytost často najde sama způsoby, jak si se svou nerovnováhou poradit, jak si ulevit.

Nespokojená máma

Je také možné, že dítě je v pohodě, ale vy trpíte, nebo zuříte. U dětí do jednoho roku jde většina těchto situací na vrub nedostatečně připravenému prostředí. Příklad: pokud dítěti několikrát JASNĚ (!!) ukážete, že nemá vyhazovat hlínu z květináče a nabídnete mu alternativu (písek venku, krupice doma, ...). Ale dítě přesto stále dál terorizuje květináč. Tak se nedá nic dělat. Nevíme, proč je květináč tak neodolatelný, roční dítě vám to nesdělí. Něco ho fascinuje. Mírumilovné řešení může být přelepit hlínu v květináči (nebo ho postavit na místo dítěti nedostupné).

Pro celkovou emoční bilanci vás a vaší rodiny je mnohem výhodnější malým dětem z prostoru odstranit drahé, nebezpečné a příliš nepořádku vytvářející věci. Na druhou stranu, dítě tyto podněty vyhledává z nějakého důvodu. Něco ho láká. Pozorováním a uvažováním můžete zjistit, co vlastně dítě chce zkoumat a řešit - a to mu nabídnout v podobě, která bude pro vás únosná. Je klidně možné, že když budete pár dní vyhazovat na zahradě hlínu z prázdného květináče, potřeba dítěte se nasytí a pak už květináč v domě nechá žít. Pozorování vás tedy má vést k diplomacii: jak já jako matka můžu zajistit svoje hranice (nechci uklízet vysypanou hlínu) a zjistit více o podstatě konfliktu.

A pro jistotu ještě uvedeme třetí záležitost, i když ta se zpravidla objevuje až u batolat, např. od roku a půl. Totiž, "nespokojená matka" bývá pro dítě vedené s respektem často zdrojem skvělé zábavy. Děti baví vaše emoce, vaše plné zapojení do situace, vaše 100% snaha ho nějak přesvědčit, aby ten květináč nechal na pokoji. Dítě ještě nemá empatii, aby soucítilo s vaší bolestí. 

Často je pro něj "nespokojená matka" mnohem živější osoba, než náš klasický napůl nepřítomný autopilot, způsobený celkovou mateřskou vyčerpaností.

Jaké to má řešení? Mocenské hry. Je možné se dítětem nechat vytáčet hravě a získají na tom obě strany. Pokud vás téma zaujalo, omrkněte náš online balíček Léčivé hraní - je to složitější téma k pochopení, ale vyplatí se s ním seznámit.

Preventivní pozorování, mimo aktuální konflikt nebo nespokojenost, vám může ušetřit mnoho trápení v budoucnu a naopak velmi obohatit váš společný život. Co ale vlastně pozorovat? Čeho si všímat? 

Máme pro vás dlouhý, odborný seznam, podle kterého postupují montessori lektorky. Berte to orientačně! Náměty mají sloužit jako tipy, nejde o to si vyrobit další to-do list. Můžete se k těmto námětům občas vracet.

Pohyb, smysly a obraz celého těla

• Jak se zapojuje do pohybu celé tělo? Horní a dolní polovina rovnoměrně? Nebo mává rukama, ale nekope nohama? Zvedá hlavičku? Péruje na kolenou? Odtláčí se – couvá dozadu? Točí se kolem své osy – vpravo a vlevo? Plazí se vpřed? Leze vpřed? Vstává s oporou? Vstává bez opory? Má tendenci používat některou část těla výrazně méně?
• Práce ruky: Co zvládá uchopit (dlaňový, pinzetový, špetkový úchop)? Přendává z ruky do ruky? Umí pustit vědomě, nebo nevědomě? Pracuje pravá, nebo levá ruka? Pracují střídavě obě ruce? Je jedna ruka méně aktivní při práci oběma rukama? 
• Sluch: Jak tělo dítěte reaguje na zvukové stimuly: Otočí se za zvukem? Otočí hlavu / celé tělo? Přileze za zvukem? Líbí se mu zvuky – které? Jsou na něj nějaké zvuky moc hlasité?
• V jaké fázi vývoje je rovnováha? Dokáže se dítě otočit? Udrží hlavu, nebo ho těžká hlava převažuje? Jak reaguje na houpání, naklánění? Líbí se mu chození po čtyřech na nestabilním povrchu – pružné velké trampolíně či nakloněné rovině?

Celkový charakter prostředí

• Jak dítě reaguje na určité prostředí? Jaký vliv má na dítě a jeho pohyb různé prostředí? Je někde více/méně přimknuté k matce? Vykazuje v nějakém prostředí více/méně svobody? 
• Vliv fyzického prostředí: Jak moc je přehledné, smyslově zahlcující, ... Kolik samoty a klidu dítě potřebuje? Příklad: jsou děti, které milují vyrazit v kočárku do nákupního centra. A jsou děti, které to přivádí do zuřivého záchvatu.
• Vliv dospělého: Kolik je tam lidí, jak moc zatěžují dítě, všímají si ho, nutí či nenutí k interakci, ...
• Co s dítětem dělá pobyt venku, pobyt v lese? Pobyt v autosedačce!

Jak se dítěti nejlépe komunikuje? Jak pracuje s emocemi?

• Oční kontakt, neverbální komunikace, zvuky, hlásky (BEZ dudlíku!)
• Jak na sebe reaguje v zrcadle?
• Pláč: pláč jako komunikace, pláč jako vylévání frustrace
• Jak na jednotlivé emoční reakce reaguje dospělý? Smí dítě plakat, zuřit, výskat, ječet radostí?
• Úsměvy. Co vyvolává pláč/úsměv? Další jazyky těla. Projev radosti - mávání rukama, kopání nohama, snaha o úsměv při kontaktu. Smutek - jak dává najevo nepohodu, frustraci?
• Fáze vývoje mluveného jazyka
• Jak dospělí v prostředí reagují na pokusy o komunikaci?
• Jaký efekt má reakce dospělých na pokusy dítěte komunikovat?
• Jak se dítě uklidní a jak je uklidněno ostatními? Co pomáhá? Co nepomáhá?

Osamostatňování se, nezávislost a sociální dovednosti

• Co můžeme navnímat kolem vývoje hrubé a jemné motoriky?
• Co vidíme ohledně rozvoje jazyka?
• Jak dítě řeší problém?
• Jak interaguje s vrstevníky?
• A jak s dospělými?
• Jak reaguje na cizince?
• Na odchod a příchod rodičů?

Práce

• K jakým činnostem je dítě zevnitř puzeno svým aktuálním vývojem?
• Co opakovaně přitahuje jeho pozornost? Jak to můžeme podpořit?

Jeví se to jako nekonečný seznam? Prosíme, berte to skutečně jako návrh, pomůcku. Podobný seznam vám může dát vodítko, čeho si všímat. Ale všechno dobře dopadne, i když ho nebudete brát jako další povinný seznam úkolů, který jako matka musíte splnit.

K čemu to pozorování dítěte má sloužit? Má to ve vás vzbudit myšlenky - v čem je dítě spokojené, co ho zajímá. Jak to můžete dále podpořit. A v čem je dítě nespokojené, s čím má problémy. Dá se nějak upravit prostředí, aby potíže nemělo?

Theo se učí chodit a chce mít oporu. Lukáš mu ani nezvedá ručky do výšky, ani se k němu bolestivě neohýbá. Vede ho pomocí nordic walking tyče. Obrázek nechť je chápán jako metafora pro tuhle kapitolu. Jak můžeme vést děti? Tak, abychom je předčasným taháním kamsi nepřetěžovali. Ale zároveň abychom kvůli vedení dítka příliš neohýbali, nepřetěžovali nás. 

Malé dítě se učí výhradně zážitkem, často nápodobou. (Nikoliv tedy vysvětlováním, byť laskavě podaným vysvětlováním :-)) .
Z montessori pohledu je tedy nejefektivnější nechat děti přijít si na to, co a jak funguje. A ukazovat jim, jak žijete vy. K tomu je třeba zpomalit a vidět věci z pohledu dítěte.

Vedení dítěte skrz připravené prostředí

Pozorováním dítěte získáte informace o tom, nač v daném aspektu života už stačí, co ho zajímá, jak by to asi tak mohlo uspokojivě fungovat.

Příklad: Malý lezec (6-8 měsíců) si již doleze k nízké židličce, vleze do ní a seznamuje se s nízkým stolkem a stolováním. Co má na stolku přesně být? Vázička s květinou? Džbánek s nápojem? Sklenička? Zalaminované prostírání? To všechno je potřeba zjistit. Co dítě ruší od stolovacího procesu, co ho podporuje. Vyladit stolování tak, jak by teď mohlo fungovat. Za měsíc už to může být zase jinak.

Jiný příklad (u staršího batolete): Dítě chce krájet ostrým nožem. Provedeme "zaškolení" a úspěšně proběhnou první krájecí pokusy. Znamená to, že ostrý nůž už má být navždy součástí jeho prostředí? Ne. Nadále je váš úkol u takto malého dítěte dozorovat, zda v daný moment, je schopno bezpečného krájení. Pokud je nespokojené, rozhozené, agitované ... může být krájení moc nebezpečné. Nůž opatrně odebíráte (vyčkáte společně třeba v náručí, až dítě nůž pustí nebo odevzdá). "Nemůžu ti teď dovolit krájet. Počkáme na čas, kdy budeš naladěný." A jdete dělat něco, co zlepší stav dítěte. Až je dítě klidné, spokojené, můžete krájet.

Jak dítěti udělovat rady?

Hodně typů lidí blokují a brzdí rady. Opět záleží na povaze vašeho dítěte, ale v souladu s respektujícím přístupem doporučujeme dávat pozor na nevyžádané rady. Je jasné, že chcete dítěti předávat svoje zkušenosti. Dělejte tedy toto - prezentujte svoje zkušenosti: "Já tričko skládám takhle, hele. Aha, ty to chceš složit jinak, ok." "Když krájím, pomáhá mi držet si to levou rukou, takhle. Chceš to zkusit?" Sdílíme tedy naše zkušenosti a zážitky a je na dítěti, co si z toho vezme. Pokud je činnost dítěte zdraví ohrožující, pak ukončujeme činnost. (A následuje pochopitelný pláč dítěte, protože přerušení impulsu, náraz na hranici - to je bolestivé.)

Zvaní ke společné aktivitě

U dětí do tří let hrají ohromnou roli v komunikaci emoce. Pokud byste byla ráda, aby dítě s vámi peklo muffiny, skládalo prádlo, zkoušelo výtvarku, nebo cokoliv dalšího, buďte při takové práci pozitivní a radostná. Pokud z vás čiší upřímné potěšení z možnosti poskládat si s láskou prádlo, dítě se snadněji přidá. Nebo pokud se nepřidá, aspoň vnímá matku, která je vnitřně sladěná se svou činností.

U prvního pozvání k určité činnosti - pojďme spolu přendat prádlo do pračky - se opravdu maximálně zpomalte a ukazujte, oč jde. Méně mluvte, více demonstrujte. Představte si, že někdo vám ukazuje něco, co je pro vás neznámé. Třeba nějaký složitý úkon na počítači. Jak by měl postupovat? Zpomalte. 

Pokud je to z povahy věci možné a pro vás zvládnutelné, je lepší dítěti moc nezasahovat do jeho následné akce, do jeho pokusů. Rozumíme, že u pratických činností, které mají mít konkrétní výsledek, je to oříšek. Postupně si vyladíte střed mezi ponecháním autonomie dítěti a směřování k cíli.

Jak lze skrz společnou aktivitu budovat myšlení a řešení problémů?

Řešit problémy a přemýšlet vlastně znamená brát v úvahu minulé zkušenosti, uvědomovat si souvislosti, reflektovat, co se děje. Pokud má dítě opakovaně určitou zkušenost (pečení muffinů funguje tak-a-tak), můžete s ním o tom mluvit: "Chceme péct ty muffiny. Co je potřeba udělat jako první věc?" A dítě možná již běží pro formičky. Procesem postupně procházíte spolu. Za několik měsíců opakovaného společného pečení už může mít proces tak uchopený, že při návrhu "muffiny" zvládne velkou část úkolu udělat samostatně. Zásadní předpoklad: pokud ho činnost zaujala a těší.

Krátké procesy

Pokud dítě zaujala možnost s vámi připravovat muffiny, musí mít činnost určitý rytmus, musí "se něco dít". Pokud je aktivita rozvláčná zdlouhavá nezajímavá, dítě asi ztratí zájem a odběhne. Četli jsme v knize Montessori pro nechápavé 0-3 popis pečení chleba, který začíná tím, že si nanosíme do lavorku vodu na umytí rukou, umyjeme si je, uklidíme lavorek, a tak dále. Připadá nám to nerealistické pro zmiňovaný nízký věk dítěte. Může to fungovat u dětí, které prostě rády tráví čas spoluprací s mámou a je jim víceméně jedno, o jakou činnost jde.

Více funkční jsou pro nás "krátké procesy", rychle jít k věci, k akci, která dítě zajímá. Což vyžaduje proces dané věci mentálně uchopit a zjednodušit.

Z pohledu montessori všichni lidé nutně potřebují naplňovat tři svobody.

Svobodu pohybu. Svobodu projevu. Svobodu smysluplné práce.

Svobodu pohybu jsme snad už zdůraznili dostatečně. Tělo, které nemůže následovat svoje impulsy, blokuje postupně vlastně všechno ostatní.

Svoboda projevu zahrnuje možnost prožívat svoje emoce, komunikovat i o věcech nepříjemných pro posluchače,  svobodně se vyjádřit výtvarně, akusticky, volnou hrou.

Svoboda smysluplné práce ale může být matoucí. Co to totiž znamená, ta smysluplná práce?

Každému člověku dává smysl něco jiného. Má pro něj smysl to, skrz co roste, co ho rozvíjí, naplňuje, co mu pomáhá v dosahování jeho hodnot. Malé dítě nemá žádnou morálku. Oslovuje ho to, co jeho Vnitřní učitel (pojem Marie Montessori) mu zrovna předkládá jako vývojový úkol. Když je úkol zvládnut, přechází dítě na další. Když se naučí chodit, už jen málokdy leze po čtyřech. Když se naučí umývat nádobí, často přestane být k umývání motivováno svým vývojem. Protože dovednost umývat nádobí je již zvládnuta, a objevují se nové vývojové výzvy. Pokud požadujeme, aby nádobí umývalo, musí být ten smysl nalezen skrz něco jiného (třeba na rodinné radě jsme se domluvili, jak se chceme podělit o péči o prostředí. A já jsem už tak velký, že chci přinášet svůj díl k celku - reálné u NĚKTERÝCH dětí tak od 4 let).

Znamená to, že dítě nemá být vedeno k vykonávání činností, které "ho nebaví"? Neznamená. Toto záleží na filozofii každé rodiny. Jen si při vedení dítěte uvědomte, že je nerealistické očekávat, že vaše děti budou vykonávat práce v péči o prostředí jen proto, že váš montessori přístup jim to skrz prostředí umožňuje. Možná budou mít zájem, možná ne. V tomto je velký rozdíl mezi montessori školkou (jeslemi) a pobytem doma. Asi v institucích, kde je dítě samo, je pro něj mnohem důležitější žít tu kolektivní identitu (všichni si utíráme stoleček, taky si utírám stolek). Doma není kolektiv, který by dítě strhnul či inspiroval. Některé děti inspiruje dělat věci "společně s mámou" - můžete vyzkoušet.

Průvodkyně v montessori instituci má děti na starosti pouze několik hodin denně a nemusí řešit provozní věci (zajišťovat jim jídlo, desinfikovat toalety, atd.). Její úkol je tedy "snadnější" než váš. A přesto se průvodci na tuto práci dlouho školí a pečlivě se sebou zacházejí, aby nevyhořeli; aby byli připraveni každý den znovu být vzorem ctností i vnímání sebe, péče o prostředí a pozorování dětí.

Oproti tomu respektující doma, to je nekonečná pracovní směna. Srážky vůlí mezi matkou a dětmi jsou neodvratné. Zhruba od roku a půl dítě získává vlastní osobnost, představivost (něco opravdu chce a jde si často i tvrdě za tím) a vůli. Matka by naopak potřebovala, aby dítě spolupracovalo, aby vycházelo vstříc jejím potřebám. Dobře použitá montessori metoda (uvolněné prostředí, kvalitní komunikace, preventivní naplňování dětských potřeb - pohyb, projev, smysluplná práce) vám může rodičovství velice usnadnit. Přesto jsme identifikovali několik témat, která bývají pro začátečníky kamenem úrazu:

Dokončování

V popisech montessori práce se zpravidla klade dotaz na cyklus výběr - aktivita - dokončení. Děti ve školce se učí rozbalit si kobereček, přinést si pomůcku, pracovat (dokud nemají hotovo, nebo dokud je to nepřestane bavit), pak pomůcku správně uklidit a kobereček vrátit.

Když začneme s něčím pracovat, je žádoucí to dokončit. V obecné rovině s tím plně souhlasíme. V každodenní praxi to ale může vést k nerealistickým očekáváním a zbytečným konfliktům. (Měl bys to puzzle doskládat, měl bys to jídlo dojíst, měl bys ten stolek utřít, měl bys ten obrázek dokončit.) Je to jako se vším: jasně a čitelně svým vlastním příkladem modelujeme, v čem je dokončování výhodné, ale neděláme z toho drama. Drama vede jenom k nespokojenosti a závěru, že "moje dítě není montessori a celá ta metoda je nesmysl", popřípadě "jsem neschopná matka a nedokážu vhodně motivovat své dítě".

Neustálé regrese do méně nezávislého stavu

Že děti se občas vývojově vrací jako by zpět (například po narození mladšího sourozence), to je známá věc - a stačí jenom počkat, vše se vrátí k normálu. Svým způsobem ale děti svoji cestu za nezávislostí prožívají jako nekonečné množství cyklů dobrodružná výprava k něčemu nezávislému - a zase návrat do bezpečí k mámě. Zkoumání, zkoušení, odcházení, separace - to všechno je nutné a dítě si to řídí samo (jestli se půjde podívat na pejska na druhé straně hřiště; jestli si bundu už oblékne samo; jestli přespí u babičky). Pak ale následuje zase potřeba blízkého kontaktu, péče, utěšení, "miminkovského spočinutí". Viz tento obrázek z kontaktního rodičovství:

Pokud tomuto nerozumíme (Proč dítě už zase chce, abych se o něj starala, když minulý týden to zvládalo sámo? Proč nedokáže regulovat svoje emoce, když už mu to šlo? Proč se s ním dnes nemůžu domluvit?),  výsledkem bývá vztek matky, často přetížené, na dítě. Což je velká škoda. Osamostatňování dítěte je třeba chápat jako dlouhé kroužení s pomalu se rozšiřujícím poloměrem směrem k samostatnosti. Pak jde všechno lépe.

Co nám brání v trpělivém "Pomož mi, abych to dokázal sám"

"Pomož mi, abych to dokázal sám" je jeden ze známých principů montessori. Při aplikaci na témata, u kterých je dost času, se nám dobře daří fungovat s respektem. Většinou na dítě netlačíme, aby "už" uchopovalo, pouštělo, pérovalo na čtyřech, lezlo, mluvilo, skládalo puzzle. Nabízíme, nenutíme.

Ale pokud jde o péči o sebe a o prostředí, sráží se zde naše potřeby (Kéž by se už odplenkoval!) a princip nenásilí.
Někteří rodiče mají sklon to vzdát. Například, protože cítí:

• nedůvěru k dítěti: nemáme zkušenosti s dětmi. Nevěříme, že dvouleťák si může chtít a může dokázat připravit džus z pomerančů.
• lenost: dělat činnosti za děti je pro nás jednodušší. Je to jako dítě neustále nosit, namísto abychom zajistili terén, ve kterém by se mohlo bezpečně učit chodit.
• vyčerpání: hlavou je nám to jasné, ale nemáme sílu trpělivě s dítětem trénovat krmení a pak prát oděv a čistit stůl a podlahu.
• perfekcionismus: děti při svých pokusech dělají nepořádek a zmatek.
• konflikty: nevíme, jak vlastně tedy dítě vést, když dítě nedělá, co si představujeme. Nechce se oblékat, čistit si zuby, umývat si ruce ...
• omyl: "Nikdy nepomáhejte dítěti, které na úkol už stačí." Tento citát od Marie Montessori bývá někdy vykládán tak, že pomáhat je špatné. Ale aby člověk určitý úkol zvládal, nestačí jen to viditelné (umí se nakrmit sám), ale i to neviditelné (má na to v dané chvíli psychickou sílu). Když paušálně odmítáme pomoct, některé děti jdou do vzteku, nebo se zaseknou, nebo mají jiné potíže.
• hrozbu blížícího se nástupu do školky: vzdáme pozvolné nenásilí, protože do školky dítě musí zvládat oblékání, toaletu, jídlo atd. a začneme na dítě seriózně tlačit. 

Absorbující mysl je neúprosná: vnímat mámu, která si šlape po svých potřebách, v dítěti zůstane už napořád 🙂 
Tak pozor na to.

Jistě pro vás není novinkou, že vaše dítě vás intenzivně vnímá, a podle vás si tvoří hluboké "názory" na spoustu aspektů povahy světa. První tři roky jsou zásadní. Jde zejména o témata lidských svobod, jak jsme o nich psaly výše. Kromě pohybu je to:

Projev. Chování. Mezilidské vztahy. Emoce.

Dítě nepotřebuje matku s konkrétním typem temperamentu (např. vždy se usmívající, flegmatickou). Dítě potřebuje mámu, která se má ráda, která si dovoluje žít svou vlastní povahu. Která neubližuje.

Dále dítě potřebuje vidět, jak "se dělají" dobré mezilidské vztahy. Okoukává to z komunikace mezi dospělými lidmi. Pokud jste většinu času sama s dětmi, nemají děti kde vidět, jak se k sobě vztahují dospělí. Pravidelně se stýkejte například s kamarádkami. Spoustu komunikačních, emočních, kooperativních, vyjednávacích atd. dovedností nemáte jak předvádět, pokud nekomunikujete s dalším dospělým.

Smysluplná práce. Odpočinek. Flow 🙂

Dítě nepotřebuje dokonalé prostředí, výživu, hračky, množství aktivit. Dítě více potřebuje zažívat osoby, které konají smysluplnou práci - to znamená pro ně smysluplnou práci. Takovou práci máma koná s radostí. Vytírá a je s tím vnitřně spokojená. Tak dítě navnímá, že práce je fajn věc. Svobodná volba je zásadní věc. Ideální je máma, která se občas může plně soustředit na činnost, která ji vnitřně naplňuje. Chápeme, že je to na mateřské těžký požadavek. Ale zkuste to, může to znamenat opravdu dramatickou změnu do plynutí energie vašich dní!

Náš vliv jako maminek je prostě obrovský. Může nás to těšit, může nás to děsit, ale to je tak všechno, co se s tím dá dělat. Pokud v přirozeném prostředí nefunguje "máma" jako bezpečný bod, jako předvídatelná, přijímající osoba, nemá význam snažit se to napravit nakupováním montessori tácků. Montessori je opravdu skvělé, ale není tak důležité jako vztah mezi vámi a vaším dítětem. Pokud váš vztah není dobrý - nedaří se vám dítě přijímat, je to skoro jistě tím, že jste sama přetížená. 

Drtivá většina dospělých žen není zvyklá se o sebe skutečně starat. Naše absorbující mysl má v sobě pevně vryto: pokud ti něco nevyhovuje, je v tobě chyba, překonej se, vydrž to, změň sebe.

Mateřství ale může být tak drsnou zkušeností, že nás donutí zpochybnit i tento program, "já to vydržím, prostě víc zaberu". Často nás to naučí dítě, protože u něj není tím větší odezva, čím intenzivnější je snaha na straně mámy. Mateřství není školní zkouška, nebo náročný projekt v zaměstnání. Je potřeba hledat nové cesty. Můžete zkusit použít montessori metodu samy na sebe:

1. Pozorujte. Kde to drhne? Co vám způsobuje psycho? Které situace nesnášíte? Co končivá konfliktem? Čeho je na vás moc? Odložte představy o tom, co "se má na mateřské zvládat", stejně tak jako při pozorování dítěte jste odložila představy o tom, "jak mají děti fungovat". 
2. Použijte nadhled a odstup: Choďte se projít do lesa, pokud vám pro reflexi a zkoumání dynamiky vašeho mateřství funguje samota. Sdílejte s milující kamarádkou, pokud myslíte tím, že mluvíte.
3. Upravte vaše připravené prostředí: Přestaňte tolik vařit. Odložte "bio" až na jiné životní období. Najměte uklízečku. Shoďte kila. Přestaňte shazovat kila 🙂 (záleží na tom, co VÁM pomůže). Prioritně zorganizujte pravidelná rande s partnerem. Nakupujte si dárky. Nenakupujte všem příbuzným dárky. Jak můžete změnit okolnosti? Co se dá vyřešit penězi (rozvozová služba)? Co se dá zrušit (výjezd na rodinnou oslavu)? 
4. Toto pravidelně opakujte a vyhodnocujte počty vašich "záchvatů za týden" 🙂 Prostě, začněte se o sebe skutečně starat!

Aby tento přístup měl jakoukoliv šanci na úspěch, je nezbytně nutné zvládnout body z úvodu první kapitoly: nesrovnávat se. Musíte se přijímat taková, jaká jste - jedinečná a skvělá. A zajistit si kontakt s lidmi, kteří už vás takovou, jaká jste, přijímají a nesnaží se vás změnit. Držíme palce 🙂

Jaká očekávání přinášejí zklamání?

Pomož mi, abych to dokázal sám = abych co nejdříve byl nezávislý v sebeobsluze a nejlépe vůbec ve všem.

Maria M. přesvědčivě píše o dětské potřebě kompetentnosti a o touze umět věci tak, jako to zvládají dospělí. To může opravdu vytvořit mylnou představu a zbytečný tlak na dítě. Stejně důležitý je totiž pohled na dětství jako na dobu, kdy děti mají nekonečně času, a skvěle se vyvíjí, když mají neomezený prostor na hru. Zodpovědnost přijde postupně, později.

Dítě bude udržovat pořádek, vracet tácky na poličku, uklízet svůj pokojíček.

Organizace a řád může být lákavé pro rodiče, kteří jsou sami o sobě řádoví. Které děsí dětský chaos, případně to, jak "dnešní děti skáčou rodičům po hlavě!" Pokud se jim narodí "vhodně kompatibilní" dítě, může to klapnout hezky. Pokud je ale povaha dítěte jiná, samotné montessori dítě nezmění. Děti nejsou nepopsaný list papíru, do kterých skrz výchovu sypeme určitou osobnost. 

Dítě soustředěně pracuje

Někdy se na mě obrací o pomoc maminky, jejichž dítě málo sedí a pracuje rukama. A vždy řešíme věci hodně podobně a to tak, že musíme nejdříve celkově porozumět situaci dítěte - ono totiž stále pracuje na tom, co jeho bytost aktuálně potřebuje nejvíc. Možná musí pořádně procvičovat tělo. Nebo musí "vyvádět", protože tak ze sebe dostává tlak, emoce, nějaké frustrace. Nebo je smyslově totálně přetížené, jeho pozornost nedokáže zaostřit, protože toho vnímá moc. Nebo se nudí - máminy nabídky drobné práce rukama ho nezajímají, protože jeho hlava potřebuje mentálně těžké úkoly. Nebo něco jiného. Montessori pomůcky jsou jen možnost, jak s vnitřním nastavením dítěte komunikovat - přes pomůcky se může zviditelnit, po čem teď touží. Přijetím pomůcky, nebo mrsknutím pomůckou na zem.

Problémy se rychle vyřeší

Nevyřeší! Vaše rodina funguje jako celek a vytváří určitý životní styl. Vnímáte potřeby, upravujete okolnosti a okolí, ve kterém žijete. Dítě nemá překážky ve vývoji, je spokojené, máme dobré vztahy, daří se nám se domlouvat a slaďovat. Určité potíže vyvstávají neustále, ale průběžně je řešíme. Je nám spolu dobře.

Příklad: někdo vám poradí snížit množství výtvarných pomůcek na čtvrtinu - a dítě se v nich najednou je schopno samostatně orientovat, i je uklízet. Ale většinou to takhle jednorázově vyřešit nelze. "Jak mám zařídit, aby se dítě  naučilo chodit na nočník?" "Jak dle monte zajistit, aby se sourozenci neprali?" "Jak mám dítě zaujmout?" To jsou nezodpověditelné otázky. Vyjadřovat se k neznámému cizímu dítěti je věštění z křišťálové koule. Bude-li váš zájem trvalý, postupně do monte proniknete a jedno s druhým vám začne dávat smysl. A objeví se nápady a pak i odpovědi.

Nedaří se mi dítě milovat, tak ho budu montessoriovat.

Pro některé ženy je mateřství opravdu cesta temnotou. Mateřství příliš konfrontuje jejich nezpracované problémy, mámy jsou vzteklé, agresivní. Tlučou dokonce i miminka. Montessori jim může pomoci vyjít na světlo - přes spoustu jasných doporučení, co dítěti zajistit a jak s ním fungovat, se může situace v rodině zlepšit. Jakmile tím máma získá trochu energie, přejeme takové ženě, aby dokázala pracovat na tom podstatném - jak mít s dítětem hezký vztah. Aby se montessori neupevňovalo jako obrana proti "nesnesitelnému mateřství", ale sloužilo tomu, co je podstatné: lásce. 

Nedaří se mi být teď a tady, upínám se k montessori aktivitám.

Podobná past, ale například proti "nudě". Stále nové nakupování pomůcek, laminování kartiček, chystání tácků... Naděje, že monte nějak "pomůže matce přežít den". Zařizovat monte asi dává určitý pocit moci, je to něco, co můžeme "dělat". Jako tento typ pasti v jiných rodinách slouží jídlo: Jsou teprve dvě hodiny odpoledne. Ach jo! Dobře, zkusme do dítěte dostat svačinku. To zabere spoustu času!

Další položka v seznamu "co jako matka musím zajistit".

Moje kamarádky jedou něco a funguje jim to, tak já to musím zkusit také. Případně varianta (omluvně): My doma děláme toto, ale nemáme to 100%, a tak nejsme "dobrá" rodina. Tento pohled vytváří seznam určitých přikázání, které má máma nastudovat a dodržovat, jinak není dost cool, nebo zanedbává své dítě. Což je fakt škoda! (Protože každý zdravý člověk se vůči takovému fašizujícímu diktátu vymezí, ale při tom může odmítnout i celé montessori jako takové, což je také škoda.) 

Autoritářský jed v podobě respektující komunikace

Respekt znamená skutečně se snažit dopřát dítěti "svobodu v hranicích". Lze ale používat jako by respektující komunikace, ale bez skutečné odvahy a ochoty dávat dítěti svobodu. Pomocí "domlouváme se", "diskutujeme", "vysvětlíme si to", matka dítě vlastně ukecává, manipuluje ke zvolení těch řešení, které preferuje ona. A která zdůvodňuje svou vlastní "nejlepší" zažitou optikou (řád, disciplína, hranice, výchova, ...).  Jeví se to vnějškově úplně jinak než autoritářský nátlak a vyhrožování bitím. O to smutnější to však může být (zejména pro dítě, které chce být s matkou v harmonii).

Trik na oddálení emancipace dítěte

Příklad: "Tímto jsem "vinná" například já. Jsem hyperprotektivní helikoptérová máma. Dodnes úplně nechápu, že se nám podařilo dítě počít, donosit, odkojit. Mám o něj strach.  Do určité míry na tom není nic špatného, ale od určité míry je. Moje obavy byly (jsou) z toho, že když nebudeme mít dost "připravený život", budou konflikty, potíže a výbuchy. A co pak. Nemám důvěru, že to zvládneme. Ale hodně se to postupně zlepšuje, důvěru získávám. Jiný důvod, proč matka mívá potíže nechat děti osamostatňovat se, bývá její nejasná identita, případně sebeúcta ("Pokud bych se přestala tolik věnovat dítěti, co bych vlastně pak dělala, kdo bych byla?").

Tato kapitola je ze všech nejnáročnější. Děkujeme za dočtení až sem. Co je nejdůležitější? Fajn vztah s dítětem. Vy jste skvělá osoba a vaše dítě je úžasné. Opravdu.

Role dospělého je opravdu náročná. Na doprovázení mláďat Homo sapiens je tradičně potřeba celá vesnice. Vy jste na to typicky skoro sama. Oceňujte a odměňujte se každý den 🙂