Irena Kubantová

Možná to souvisí s tím, že jsem vždycky chtěla pomáhat lidem a vždy pro mě bylo moc důležité, aby byla uznána kvalita/dar každého člověka. Už na gymnáziu v Olomouci jsem vysvětlovala třídnímu, že není podstatné, zda mají všichni jedničku za matematiky, že jsou důležité i jiné kvality - soucit, podpora, láska, spolupráce a komunikace - kvality, které se ve škole nevyučují, ale ovlivňují nás všechny, dospělé i děti, ve vztazích v práci i v rodině. Na téže škole jsem se setkala s učiteli z Velké Británie, kteří měli pro můj náhled na svět pochopení, a já zažila už před 20 lety projektovou výuku a respekt v komunikaci směrem ke studentům. Bez drilování a testování v mnoha předmětech jsme měli vě třídě kvalitní studijní výsledky. A měli jsme také - jak jsem zjistila později z vyprávění s jinými dospělými - nadstandardní vztahy ve třídě. Podobné nastavení mezi studenty i pedagogy jsem zažila na vysoké škole při studiu ekonomie a angličtiny.

Po škole jsem se spolu s mojí maminkou věnovala přípravě dosplělých na Cambridgeské zkoušky z Business English. A začalo mě lákat firemní prostředí. Když učíte Business Enlish, prostě je logické se jít do těch továren podívat, nahlédnout do výroby i do vztahů, které tam lidé mají. Začala jsem v automobilce ve Vyškově na pozici asistentky a pak jsem absolvovala školení v Six Sigma a Lean Production. Na pozici Continuous Improvement Coordinator jsme měla na starost efektivitu výroby v malé továrně na konektory do elektroinstalace aut. Bavilo mě to. Nebylo důležitého a nedůležitého člověka! I tam se potvrdilo, že jsou potřeba všechny profese a temperamenty lidí - od nástrojařů, přes údržbáře, designéry, dělníky a skladníky - lidi, co dodržují pravidla a také ty, co hledají nové cesty - všichni museli pracovat v harmonii... abychom jako firma nevyráběli zmetky.

Když se mi narodily děti, uvědomila jsem si, že já i manžel máme své kvality a výzvy v rolích rodiče a partnera a k tomu, aby nám bylo dobře, je nutné rozvíjet potenciál, který v sobě máme. Oba dva. Včetně dětí. A tak se neustálé zlepšování vztahů stalo součástí našich životů. Tím, že děti rostou a stále se mění, my už to dávno přijali jako fakt, je u nás v rodině norma neustále přehodnocovat, zda to, co děláme je funkční anebo zda něco potřebuje změnu. 

Každý v rodině má své kvality a také role. Od rodičů, přes prarodiče, sourozence a přátele, aby z dítěte vyrostl "kvalitní kus" a ne zmetek. A tak se stalo (po mnoha absolvovaných seminářích a přečtených knihách) neustálé zlepšování fungování rodiny mým posláním.

Naše tři děti, jejich mnozí kamarádi a rodiče, mí přátelé, spolu s mým manželem, formují přes 14 let mou schopnost naladit se, komunikovat, reagovat reflektivně a žít v klidu s tím, s čím přijdou, nebo co nám přichází do života. Není to vždy snadné, často je toho na mě moc, stává se, že vypěním. Ale také se často děje, že si večer můžu říct, že se mi povedlo vykomunikovat nebo rozdýchat něco, co bych před pár lety nezvládla vůbec. A za to cítím velký vděk.

Respektující přístup k dětem je pracný, pokud se rozhodnete, že se přizpůsobíte hned, nebo si budete myslet, že se naučíte s dětmi domlouvat a pak už to půjde jako po másle. Není tomu tak. Každý věk přináší nové výzvy a v podání různých dětí je výzva velmi specifická. Přesto věřím, že díky výzvám se učíme skutečné lásce a přijetí a také hranicím. A veřím tomu, že když si dáme prostor a čas, začne vás respektující přístup nabíjet!

Věřím, že doma, v rodině, může být pohoda.